Cestou do Peru

Cestou do Peru aneb vše je jinak

Jak na jazyky na cestách

Mně třeba pomáhá nosit u sebe malý blok, propisku a pak si dané (nejen) jazykové postřehy zapsat! Dnes máme už chytré aplikace, poznámkové bloky v mobilu a hlasové záznamníky. Tedy každý podle své potřeby může využít pro něho fungující metodu. Někdo je více poslechový typ, tomu budou fungovat nahrávky, hlasové zprávy, poslechové texty, audioknihy. Někdo je typ vizuální a potřebuji si dané slovíčko, či větu ofotit, tedy mu bude fungovat spíše klasický blok, protože když si to zároveň sami napíšeme, už se to tím mnohem aktivněji ukládáme do paměti. Zapojení více smyslů znamená rychlejší a efektivnější učení!

 Cestovní deník

V případě mé vysněné cesty do Peru jsem zpětně velmi ocenila, že jsem si psala na závěr každého dne kratší bodové poznámky, které mi zpětně dávaly jasnou strukturu prožitého dne! A nyní, když se skoro po roce (ach ta lenost a výmluvy = moderně dnes nazývané prokrastinace :-)) dostávám díky mému úrazu zad k tomu, abych vlastně znovu „zreflektovala“, co se mi v Peru “stalo” a vše zaklaplo jako “dílky do chybějící životní mozaiky”, tak mám z čeho čerpat. Za tento skvělý nápad vlastně vděčím své kamarádce, Juditě, která mi před cestou darovala zářivě slunečný cestovní zápisník se srdíčkem a nápisem „happiness“. 😉

A jednotlivá slova, útržky mě díky prožitým pocitům, které jsou na tato slůvka navázána, vracejí jakoby “kouzelným proutkem” zpátky v čase! Do něčeho už logicky přidávám svá hodnocení, ale něco se ve mně ozývá se stejnou intenzitou, jako kdybych tam stála právě teď. Myslím si, že je pro každého člověka velmi důležité se zpětně po určité době ohlédnout a zjistit, co se “to” tam v jeho životě vlastně odehrálo. Dokud letím jako “neřízená střela” není na reflexi čas! A pokud si ji neudělám “dobrovolně” a nenaučím se odpočívat a ztišit se, budu “zastaven/a”!

Zpomalit a nadechnout se!

Moje zastavení, doslova fyzické, přišlo velmi rychle po přistání v Peru, v Limě. Tam ve vysoké nadmořské výšce, na kterou my ze Střední Evropy nejsme zvyklí, prostě rychlé tempo zpočátku neudýcháte. Vzduch je mnohem řidčí, a tak jste donuceni samovolně zpomalit a snažit se popadnout dech. Zpočátku Vás sice zarazí, že kolem Vás “běhají” s obrovskými náklady malé peruánské babičky nebo maminky s dětmi na zádech, když Vy si zrovna děláte pauzu k nabrání dechu.

Po určité době přijmete ten fakt, že Vás v Peru budou překvapovat každý den všichni a všechno!:-) Proto jsem do této země jela, abych si uvědomila, že vše je vlastně jinak, než to na první pohled může vypadat! Je to hodně především o vnitřním nastavení a pohledu na svět!

Návrat do minulosti – Lima

V Limě jsme přistáli po 12ti hodinovém letu přes Atlantik. Mozek mi to chvíli nebral, že jsme z Amsterdamu odlétali ve 12:30 a do Limy dosedli v 18:00 peruánského času. Prostě letíte zpátky v čase! Ten skoro sedmihodinový posun byl pro mě zpočátku neuvěřitelný! Ale letět “proti času” mi přišlo mnohem lepší než si pak zvykat na opak po třech týdnech při návratu do Čech! 🙂 Na časovou adaptaci jsme si zvykli celkem rychle, ale ne tak na nezvyklou nadmořskou výšku!

Cesta z limského letiště do hotelu tvala pouhých 15 minut taxíkem. Bydlíme v malém útulném hotýlku v postranní uličce poblíž letiště, protože hned za časného rána znovu odlétáme do Cuzca. V těchto malých “hotýlcích” zpravidla nejsou žádné výtahy. Tedy vynosíme z posledních sil batohy a zavazadla velmi úzkých schodištěm do patra. Jsme ubytováni po čtyřech. Já s Hani v jednom pokoji a Láďa a Anička ve druhém pokoji tohoto “mini-apartmánu” se sociálním zařízením.

Svět je opravdu dnes už “malý”! Zjišťujeme záhy s Aničkou, že máme společnou známou, mou spolužačku Markétu, ze střední školy! Pomalu si zvykám na myšlenku, že Peru bude jedno velké překvapení! Ale na to se vlastně apriori zvyknout nedá! Tedy jsem “otevřena všem možnostem”, které mám ještě pochopit!

Vše je jinak!

Odlet do Cuzca je naplánován do brzkých ranních hodin. Ve 4:00 v pondělí, 22. 10. 2019, by se mělo odjet na letiště! Já s Hani, stále ještě v “cestovním rauši”, si chvíli povídáme, ale pak zaléháme. Budík nařízen. Budík zvoní! To už je půl čtvtré ráno? Máme pocit, že jsme snad ani oka nezamhouřily. Nová země, aklimatizace, šílené časové posuny! Není divu! Ještě napůl spící si čistíme zuby, oblékáme se, bereme si těžké batohy a snášíme je opět po těch krkolomných schodech. Všude je podezřelé ticho! Trochu se nás s Hani zmocňuje panika, zda už všichni neodjeli bez nás!!!!! Je to opravdu podezřelé!

Dojdeme do přízemí až k recepci, kde se pokouším mou krkolomnou španělštinou zjistit, zda už naše skupina odjela? Recepční na mě nechápavě zírá. Ani se nedivím. Posunkuji, vysvětluji a skládám věty: “Dondé sunt amigos nuestros? – Cuantas horas es por favor?” Kolik je vlastně hodin? Cože? Teprve 23:00? “No es possible!” To není možné! – Takže všichni ještě spí! Vstali jsme po 1,5 hodině spánku? Budík nás budil podle českého, nikoliv peruánského času!

Vlečeme znovu batohy úzkým schodištěm zpátky do pokoje. Všude tma, všechno spí! Znovu uléháme. Tentokráte už to dáme! Na recepci nám navíc slíbili, že nás vzbudí pro jistotu ještě telefonem ve 3:30 peruánského času! Tuto noc zažíváme znovu “déja vu”, ale tentokráte jsme ve správný moment na správném místě! Ve 4:00 odjíždíme s celou skupinou na letiště, kde nás za dvě hodiny letadlo unáší za dalším dobrodružstvím směrem do Cuzca. Vítá nás další slunečný peruánský den!

Pokračování již brzy 🙂