Můj peruánský rok 2018

 Moje milé přítelkyně

(většinou jste to právě Vy, kdo čtete můj blog a ty nejbližší z vás se mnou i velkou část mých/ našich příběhů prožíváte) a přátelé (nebylo by fér vyloučit celou mužskou část 🙂,

rozhodla jsem se Vám napsat zcela osobní dopis a poděkovat vám všem, že mě velmi motivujete a inspirujete, abych byla každý rok o kousek blíže své vlastní duši  a žila vědoměji  svůj život a své ženství. Naposledy jsem Vám zde psala na konci roku 2017, pokud si ještě po tak dlouhé době vzpomenete (naštěstí vedle blogu existují  osobní setkání a facebook :-)?

Protančit se do Peru

Pokud byl pro mě rok 2017 rokem “pravdy a osvobození”, rok 2018 jsem si zcela vědomě nazvala “rokem  Peru”!  Mou celoroční průvodkyní se v tomto smyslu stala moje kamarádka Míša Petersen, která můj již tři roky trvající sen, stáhla do hmoty. Poprvé se můj sen navštívit Peru objevil na mé “nástěnce snů” (vision boardu) v září roku 2016. Některé sny se plní mrknutím oka (zvláště poslední dobou – bohužel  někdy až doslovně!), na jiné si musí člověk počkat a přesvědčit Vesmír/ Boha, že to s tím úmyslem myslí opravdu vážně!Již 8. ledna 2018 (pro mě magické datum nejen kvůli narozeninám mého manžela!) si mě po úžasném tanečním večeru Míši přitáhla tato peruánská “čakana”, symbol harmonicky propojující ženský a mužský princip se sedmi čakrami na rubu. Pro mě už tehdy představovala symbolickou vstupenku do Peru. Na první pohled nám tato “čakana” může připadat jako stříbrný stupňovitý kříž (zpravidla se třemi stupni na každé straně) s různobarevným květem uprostřed na zeleném kulatém pozadí (popis pro mou nevidomou kamarádku Pavlu;-).  Obecně je “čakana” (správně chakana) starodávný symbol Inků  a říká se jí také incký kříž nebo kříž And.

Přesvědčit Vesmír

Cesta do Peru  byla naplánována na přelom října a listopadu, kdy na obrácené polokouli začíná jaro a teploty jsou pro nás Evropany příznivější.  Pro mě však začala její intenzivní příprava ve fyzickém smyslu 10 měsíců předem. Předsevzetí Nového roku měly tentokrát zcela jasný záměr: naučit se základy španělštiny, zvýšit fyzickou kondici, „nasát” všemožné informace o zemi  jako takové(to může být někdy až na škodu, neboť zde pracuje především hlava 🙂)  “naladit” se tancem na jihoamerické rytmy (to už je více o srdci 🙂).

Se španělštinou (nejen!) mi velmi pomohla, má další skvělá kamarádka, Judita! Díky! Ustát mé divoké energie při výuce, byla prý zpětně i pro ni docela náročná lekce, jak mi nedávno prozradila!:-) Ale španělština mě opravdu chytla a brala jsem to zcela vážně! Při našich společných výletech za hranice běžné reality s mým manželem, ale také společně s dětmi jsem si pravidelně na cesty brala svůj “španělský sešit” se slovíčky a učila se pořád dokola španělské věty nahlas v autě! Největší utrpení to bylo zřejmě pro mého staršího syna Lukyho! Tedy díky za trpělivost a podporu mé rodině především! 🙂

Bez kondice a humoru to nepůjde

K fyzickým výzvám roku 2018 pro mě patřil rozhodně výjezd na české hory s mou kamarádkou Jitkou a jejími dcerami Baruškou a Luckou. Pro někoho “brnkačka levou zadní”, ale pro mě zkouška odvahy postavit se téměř po deseti lety znovu na sjezdovku. Zvládla jsem jen tu modrou! Ale ve zdraví a s dobrou náladou! To se počítá! K vysněnému velkému cíli ale vedou právě tyto malé krůčky! Díky za ně!

Pochopit své ženství

V dubnu jsem si společně s další kamarádkou, Denisou, zaskočila na inspirativní konferenci „Women“ („Ženy“)  a nechala se od dalších úspěšných žen motivovat a podívala se na další aspekty mého života  „žitého ženství“ z nadhledu. Myslím, že pro nás ženy je velmi důležité potkávat se s jinými ženami a posilovat v tomto smyslu jisté „sesterství“, které se žije mnohem lépe a příjemněji než konkurenční boj o prestiž, který na mnohých místech zažíváme bohužel v politice, obchodu etc. dodnes, když ženy nepochopily a nepřijaly své „ženství“ a přebírají mužský způsob řízení  a myšlení, aby obstály v dravých mužských kolektivech. Ale jde to dnes už bohudíky jinak.  Své mužství musí pochopit, a často obhájit také muži. Jde o spolu úzce související fenomén dnešní doby.

Chodit, chodit a zase chodit

Pro mě k největší tréninkové výzvě v tomto roce ale bezpochyby patřil pochod “Praha – Prčice” (19. 5. 2018) s mou kamarádkou Oli! Tedy my si vybraly konkrétně trasu ze Sedlčan do Prčic. Nejlepší jsou někdy spontánní a neplánovaná rozhodnutí! Byla to prostě “holčičí jízda” a parádně jsme si ji užily!!! Až na ty nohy! Po téměř 42 km v nohách (trochu jsme občas zabloudily :-)) a asi 53 142 krocích jsem se do autobusu do Prahy v závěrečném stanovišti  skoro doplazila! To asi zatím zůstává mým denním rekordem v chůzi zatím dodnes! Je stále co zlepšovat! A jak to máte Vy?;-)

Pravidelný trénink se správnými lidmi

V rámci mého dalšího fyzického “otužování” tímto děkuji své osobní trenérce Gabče, která pro nás v tomto roce dvakrát nachystala cvičební víkend.  Tuto “cvičební smršť” přežijí jen vytrvalé a léta tomuto projektu oddané cvičenky! Sportu zdar! Díky, holky! Bez Vás by to nemělo tu patřičnou “šťávu”! Genius loci je díky majitelům penzionu Siesta, Pepovi a Čendovi, prostě nezaměnitelný! A pokud pravidelně trénujete a plníte si krok po krůčku své sny, nezapomeňte se vždy za tu „dřinu“ jako my odměnit!

Všímejte si znamení

Rok 2018 mohu díky svému mladšímu synovi, Matymu, nazvat také “rokem sovy”!  Maty se do sov doslovně zamiloval ve svých šesti letech a přes tři roky tato vášeň u něho trvá! Stejně jako mě nepustili stále motýli! Po kom to dítě asi je? 🙂 Nejintenzívnějším zážitkem jsme v tomto duchu prožili v květnu 2018 na zámku Sychrov, kde jsme se Maty a já mohli doslova pomazlit s jedním výrem! A výr je mezi sovami nejvíc! Proč zrovna sovy, jsem možná pochopila teprve až po navštívení Peru! Ale o tom až příště!;-)

Vášeň = hobby = povolání = hojnost

Ale i v „peruánském roce“ mě doprovázeli a důležitou součástí mého života byli a jsou moji jedineční němečtí kamarádi, klienti a pracovní partneři. To „česko – německé přátelství „mě fakt pořád baví! Mé srdcové vazby směřují především do Saska (Drážďan, Lipska, Geyeru …) a do Bavorska, ale nejen! Díky za ta všechna obohacující setkání, po lidské stránce především! Ale jsem opravdu velmi vděčná za všechny tyto pracovní příležitosti, neboť má vášeň a hobby se staly zároveň i mým povoláním! Díky tomuto plynutí a propojení „práce a zábavy“ jsem si mohla splnit také svůj peruánský sen s ohledem na finance! Díky díky díky!

Pohoda, radost, přátelé

Jsem vděčná, že cestování, výlety a inspirativní setkání se mi propojují jak v pracovním, tak osobním životě! Zvláště letní měsíce k tomu vždy vybízejí! A bylo tomu tak i minulé léto! Ta „bulharská pohoda“ k tomu prostě patří! Lehkost a někdy i nečekaná setkání po více než dvaceti letech, jako tomu bylo např. s kamarádkou Míšou! A nebo po mnoha letech opětovné setkání s kamarádkou Lydií, se kterou jsem zvláště intenzívně prožívala své katolicko – charismatické období v 90. letech již minulého století! (to zní fakt hrozně – minulé století!) Díky na tomto místě všem přátelům, i těm zde nejmenovaným, že tu prostě jste!

Rodina je nejvíc – pořád něco slavíme!

No a pak ty rodinné oslavy! To je vždy jízda! Díky, moje rodinko! Více asi netřeba dodávat! Fotky mluví za sebe samy! Ale zlomovým okamžikem byl pro nás všechny rozhodně Matyho nástup do 1. třídy!

Za pokladem Inků 

Září (měsíc před odjezdem do Peru) přineslo “mentálně- hravý ponor” do indiánské tématiky návštěvou Náprstkova muzea na Betlémském náměstí v Praze, kdy jsme se s Matym, kamarádkou Pavlou a její malou Míšou vydali na výrobu “péřové mozaiky” a nakonec  našli schovaný incký poklad! To už bylo Peru pro mě hmatatelně cítit ve vzduchu a moje okolí už v tom “jelo” se mnou! 🙂 Byla jsem ráda, že také můj malý Maty díky “indiánům” v Náprstkově muzeu pochopil více, kam to mamka vlastně jede! Ale před mým odletem jsme ještě zvládli návštěvu Legolandu u Mnichova jako malé “odškodné” za absence maminky na tři týdny za pár dní!

A od té doby můj životní příběh vnímám jako ten “před Peru” a “po Peru”! Ale v zásadě se s tím “peru” ještě dodnes ! 🙂