Z Cuzca do Ollantaytamba

Z Cuzca do Ollantaytamba

Dnešní den budeme v Cuzcu jenom na skok, protože naším pondělním (22. 10. 2018) cílem je starobylé peruánské městečko Ollantaytambo (Posvátné údolí Inků). Nicméně i za krátké dvě hodiny se stihneme projít po hlavním náměstí se zlatou sochou Inky na kašně uprostřed náměstí „Plaza de Armas. Okolí je však stavebně víceméně ve stylu španělského baroka a v jednom z hlavních chrámu zde právě probíhá katolická mše. Potkávám peruánskou maminku s holčičkou a kupuji si od nich můj první peruánský suvenýr: malou „lamičku“ z vlny. Velmi mě fascinuje malý vzrůst nejen žen, ale většiny mužů. Připadám si zde jako Gulliver na cestách🙂.

Šamani versus faráři

V Cuzcu, stejně jako v dalších peruánských místech se často setkáte s původním náboženstvím a kulturou, smíchanou s kulturou pozdějších španělských kolonizátorů. Lidé podle svých předků, zvláště v horách a v přírodních lokalitách, uctívají duchy hor, tzv. apuy, živly jako je oheň, vodu, vítr, ale především Matku zemi = pachamamu /čti: pačamamu/. Nevylučuje se často propojení a prolínání obou kultů dohromady. Tedy třeba vysoko v horách Huascaránu (cca 5000 m.n.m.) naleznete sochu Panny Marie, zosobňující zároveň pachamamu, které se sem přinášejí despachia (obětiny). Tato synkreze mi byla asi nejsympatičtější.

Fotit nebo nefotit?

V Cuzcu, ve větších městech a horách se často místní lidé živí prodejem peruánských, ručně vyráběných výrobků. Pokud se už s někým vyfotíte, většina Peruánců předpokládá, že si od nich něco koupíte nebo za fotku zaplatíte. Než mi toto došlo a mentalitu jsem začala pomalu chápat, zaslechla jsem od jedné z žen, že jsem “mala” (tedy zlá). Tedy, pokud nechcete věci kupovat či za fotku zaplatit, tak pozor na vysílání “klamných” signálů. Je samozřejmě slušné se případně dotyčných zeptat, zda se s nimi můžete vyfotit, protože spoustu turistů to nedělá. Vyvolává to pak zbytečně předsudky a odsudky na obou stranách.

Bambino di Praga

Zvláště pak v horách, kde jsem se setkali s velkou chudobou, velmi místní ocení, pokud přivezete třeba obyčejné propisky, dřevěné hračky dětem a v případě návštěvy místní peruánské školy take publikace o České republice. Spousta Peruánců (jak dospělých, ale i dětí) zná např. “bambino di Praga”, tedy tzv. “Pražské jezulátko”, jako sošku malého Ježíška, jejíž originál můžete spatřit v Praze v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Zde se konají, stejně jako v kostele sv. Tomáše na Malé Straně, také španělské mše a schází se zde španělsky hovořící komunita. Kdo se tedy chcete před cestou do španělsky hovořících zemích trochu nadýchnout této jižanské energie, mohu návštěvu těchto míst vřele doporučit.

Bez koky to nejde

Po krátké procházce Cuzca jsme objednaným minibusem odjeli do Ollantaytamba, které mě oslovilo svou nádhernou vodní svatyní a specifickou atmosférou. Na terase našeho hotelu jsme rozdýchávali tu okolní horskou krásu, kterou jsem mohli během dalších dní o něco podrobněji prozkoumat a zažít na vlastní kůži. Nalézali jsme se ve výšce 2700 m. n. m. a “žvýkání kooky” se nám stejně jako pití kokového čaje stalo denní, velmi příjemnou, nutností.

Posvátná peruánská rostlina

Chuť koky mě velmi překvapila, neboť si člověk z Evropy s sebou do Peru veze často “nabubřelé” a falešné představy o této “droze”. Po třech týdnech koku berete jako naprosto přirozenou součást původní peruánské kultury. Jako přírodní léčivý prostředek, který Vás stabilizuje ve vysoké nadmořské výšce, aby se Vám netočila hlava. Asi něco jako u nás máta na žaludek. Do Čech se jako zakázaná droga nedoporučuje přivážet, ale ač jsem provezla malou ochutnávku až do Prahy, v našich zeměpisných šířkách koka tak nějak “zapadne”. V důsledku Vám většinou ani chutnat nebude.

Léčitelé (správněji: curanderos, ale také curanderas = mezi léčiteli jsou často také ženy) a šamané (správné označení pro šamana je “paco”) používají tři lístky koky jako obětinu, tzv. “quinchu”, k vyjádření poděkování matce zemi a elementům, duchům hor a nebo svých předků. Koka je posvátnou rostlinou Inků, a jako taková se “neplive” po vycucání její šťávy na zem, ale pietně se uloží např. pod kámen, keř či do země.

Raději bez cestovky

Myslím si, že pokud jako Evropané chceme pochopit jinou kulturu, je třeba se v dané zemi přizpůsobit do určité míry jejím zvykům a rituálům. Lidé se Vám více otevřou a máte tak šanci poznat danou zemi více “zevnitř”. Naší úžasnou průvodkyní nám v tomto směru byla Míša Petersen, která nás vedla na místa, kam bychom se asi jinak jako běžní turisté vůbec nedostali. Tento způsob cestování se skupinkou podobně naladěných lidí mi přirostl k srdci. Masové cestovky už prostě nedávám!

Ollantaytambo Vás uchvátí

Posvátné údolí Inků nám všem učarovalo, i když jsme ještě občas lapali po dechu :-). Malebné údolí, sevřené nádhernými horami, nás přivítalo slunečným počasím. Ačkoliv je téměř konec října, zde začíná jaro. Teploty se pohybují na příjemných 24 stupních celsia. Vychutnáváme si hřejivé sluneční paprsky v odpoledních hodinách na terase našeho hotelu. Už odsud máme nádherný výhled téměř na celé městečko. Atmosféru nám zpříjemňuje popíjení čaje z lístků koky. Prakticky v každém hotelu je naleznete volně přístupné vedle konvice s horkou vodou.

Peruánský “Ježíšek”

Na terase objevujeme ochranného “peruánského Ježíška” (mrkněte na videjko), který už je dospělý, má knír a peruánské rysy a na hlavě nosí “peruánskou čepičku”. Na “Ježíškovi” jsou navěšeny zpravidla obiloviny a peníze jako symboly hojnosti. Výzdoba celého hotelu je stejně fascinující. Naleznete tu snové krajiny, ručně malované na stěnách, zajímavé obrazy a v jídelně jsem objevila tohoto zeleného kolibříka (pro mě symbol radosti). Za pár dní se mi pak přihodí pro mě “malý zázrak”, ale o tom se dozvíte až v dalším pokračování;-).

Blonďáci a rusovlasí jako celebrity

Po krátké aklimatizaci na terase se mnozí z nás vydáváme na průzkum tohoto městečka. Já objevuji branku v jedné z úzkých uliček nad hotelem, odkud je možné vyšplhat se na okolní svahy s pozůstatky staveb, myslím, až z inckého období. Výhled je uchvacující. Při výstupu směrem vzhůru potkávám jednu velice sympatickou “holčinu” z Brazílie, a tak se spolu rovnou vyfotíme. Tady Vám to prostě nepřipadá vůbec divné! Buď se chceme fotit my a nebo se chtějí často Peruánci fotit společně s námi. Odlišná barva pleti, ale hlavně vlasů (v kurzu jsou blondýny a rusovlasé, protože většina Peruánců má havranově tmavé vlasy) vyvolává pozornost, a tak si tady někdy připadáte jako celebrita! Zvláště spontánně to umí vyjádřit děti a teenegeři :-).

Jen občas se tu dodržují termíny

Protože úzká branka, kudy se dá nahoru do svahů nad Ollantaytambo vystoupat, zavírá již okolo 17. hodiny, vracím se z půlky cesty na poslední chvíli před zavřením raději zpět k hotelu. Na další objevy máme prakticky čas až do pátečního večera v tomto našem prvním peruánském týdnu, kdy pojedeme na tu asi “nejvysněnější, ale také nejturističtější lokalitu” v Peru? Uhádnete jakou?

                                                        Pokračování  již brzy v následujícím článku 🙂