Z vodního chrámu na peruánskou hostinu

Možná znáte ten pocit, že pod vlivem určité emočně silné události ve vás doznívá prožitek předchozího dne nebo dokonce vzpomínky na tuto událost mohou přetrvávat ještě mnoho let poté. V podobě připomenutí (určitá vůně, hudba – písnička atd.) nebo opakujících se symbolů se vám daná událost opět vrací a zpřítomňuje. Ve mně tímto dozníval hluboce niterní prožitek včerejšího dne a jeho energie mě provázela následujícím čtvrtkem.

Vidím všude samé hady

Ve čtvrtek, 25. 10. 2018, se během dopoledne pomalu loučíme s městečkem Ollantaytambo. Před odjezdem jsme si nechali tři hodiny času na návštěvu vodní svatyně v tomto místě. Tento celkem rozlehlý areál má dvě výškové úrovně a obdobné terasy, které se nám znovu připomenou na Machu Picchu. Dolní část komplexu je zasvěcena vodě. Každý svým tempem a podle potřeby prochází jednotlivé části. Po včerejším dnu mám potřebu nadále zůstávat spíše v tichu. Vydávám se proto na průzkum zprvu sama. Mám chuť se modlit, děkovat za prožité události a zpívat si nahlas.

Zřejmě ve mně ještě ze včerejška doznívají vzpomínky na “hadí energii”. Protože najednou vidím na cestě přede mnou obrys hada. Ale šlo jen o kamenný výčnělek podél cesty. Má fantazie pracuje na plné obrátky. Vždyť možné je všechno! S hadí energií se potkám také v horní části, kde vlnitá zeď zdálky připomíná anakondu. Tady se potkávám s Adri, která měla podobnou vizi jako já. 🙂

Horní část komplexu sloužila pravděpodobně jako obydlí pro incké kněží (jedna z hypotéz). Kamenné domečky mohly sloužit také jako sýpky. Seshora je nádherný pohled na celé údolí. A odsud zahlédnu skupinu peruánských mužů, kteří nacvičují peruánské tance na blížící se slavnost celého města. Rychle jsem alespoň malou část natočila na video (klikněte zde). Peruánci umí slavit, tančit se a bavit se, jak ještě na několika místech zažijeme na vlastní kůži.

Pokračuji po úzké stezce dále směrem k místu slunečního oltáře. Z této části je velmi dobře vidět protější hora, na kterou jsme několikrát s ženami naší skupinky vyběhly minulé dny. Zbytky staveb jsou odsud patrné jen z ptačí perspektivy a vypadají nedostupně. Najednou mě zastaví skupinka peruánských dětí a prosí mě o společnou fotku. O kousek dále se situace opakuje 🙂. Baví mě tato spontánnost a bezprostřednost Peruánců.

U velkého kamene poblíž slunečního oltáře potkávám “Džejtýho”, Danielu, Aničku a Láďu. Po dopoledním samostatném putování dostávám chuť se znovu družit. 🙂 Společně, ale vlastně každý z nás za sebe, poděkujeme tomuto místu a po větru pouštíme tři lístky koky. Stihli jsme to právě včas, než se objevil místní hlídač.

Na těchto v Peru teď již turisticky známých místech, potkáte “hlídače”, kteří dohlížejí na to, aby se zde již veřejně nepořádaly děkovné ceromonie. V minulých letech byly starší svatyně většinou prohlášeny za archeologické památky a naleziště, a takto sekularizovány. Ale samotní Peruánci často nepozorovaně, když v dohledu není hlídač, poděkují právě “quintu” (tři složené lístky koky) danému místu a pronesou spolu s ní svůj vnitřní záměr, se kterým na toto místo přišli. Nechci porovnávat neporovnatelné, ale podobně přicházejí u nás lidé na poutní a silová místa a modlí se zde či meditují, zanechávají obětní dary. V Peru se tak děje více ve spojení s přírodou a živly.

Do Urubamby (nejen) za morčaty

Dnes odpoledne nás čeká cesta minibusem do Urubamby. Na tuto událost se zvláště těšíme. Čeká nás téměř rodinná hostina u Angeliky, která pro nás připravila typické peruánské lahůdky. Přivítání je srdečné, protože naše Míša se s Angelikou znají již déle. Je úžasné nahlédnout “pod pokličku běžného peruánského života” mimo turistickou zónu. U Angeliky je zároveň šperkařská dílna, ve které se vyrábí vše ještě ručně a “po staru”. Můžeme se podívat na výrobu vybraných šperků. A samozřejmě si také případně něco koupit. Mnoho z nás neodolá. U mě na krk “přiletí krásný velký motýl a na ruce dodnes nosím stříbrný prstýnek se spirálou života, mé hmatatelné vzpomínky na Peru.

Ale to už nás Angelika svolává k opravdové peruánské hostině do jídelny. Výzdoba jídelny je spíše katolická, s obrázky Panny Marie, svatých a sošky andělů. Na stole stojí nealkoholická “chicha” /čti: čiča/, peruánská limonáda červené barvy vyráběná z kukuřice. Existuje samozřejmě také její alkoholická varianta, která je velmi zrádná a stoupá rychle do hlavy. S ní se blíže seznámíme až u Pacifiku. 🙂

Každý z nás dostává plný talíř několika odrůd peruánských brambor. (Peru je pěstováním brambor proslulé a prý se může pochlubit až tisící různými odrůdami.) Vegetariáni k nim dostanou kukuřici a zeleninovou placku. “Masožravci” ochutnají peruánskou pochoutku a typické slavnostní jídlo – upečené morče ještě s drápky. Prý chutná podobně jako naše králičí. Ochutnat nechci, děkuji! Přeji dobrou chuť!  Loučíme se s Angelikou objetím. Tato “fiesta” (slavnost) se opravdu vydařila. Ve vlasech nám jako vzpomínka zůstaly barevné konfety! Máváme a odjíždíme zpět do Cuzca. Mnozí z nás se dají zlákat ještě večerní procházkou městem, ačkoliv v Cuzcu prší. Objevujeme brzy velmi útulnou kavárničku s výbornou, v Peru speciálně pěstovanou, kávou. Ochutnáme zde dokonce organickou čokoládu se solí. Ta se nám bude brzy hodit vysoko v horách.

Pokračování již brzy 🙂