Na návštěvě u „šamana“

Ranní ptáče, dál doskáče

V Peru se ze mě stalo “ranní ptáče”! Možná to způsobil časový posun. Ale pravděpodobněji prostě nemohu dospat zvědavostí! Co mi tento další peruánský den přinese? S kým se tento den seznámím a koho potkám? Možná to máte s cestováním podobně! Mění se mi vnímání času a v srdci se znovu usídlí ta dětská zvědavost a radost z objevování nových věcí a lidí! Prohlubuje se intenzita vnímání prožívaného! Čas plyne zcela jinak než, když jste zavaleni denními starostmi. Proto je tak “osvobozující” si pro mě tento luxus spojený s cestováním občas dopřát! Můj muž si myslí, že prostě občas “uteču od rodiny”! Ale pro mě je to existenční “nutnost”! Nabrat nový dech a moci pokračovat dále! 🙂

  Na návštěvě u šamana (23. – 24. 10. 2018)

Do úterního rána se probouzím v našem hotelu „pod obrazem mayské pyramidy” již ve čtyři ráno. Ne nejsem v Mexiku, ale ten obraz pod kterým spím mi připomíná, že do této země bych se chtěla také podívat!:-) Od rána se již těším na dnešní setkání se šamanem, tedy spíše s geniálním muzikoterapeutem z evropského pohledu, Titem la Rosou. Samozřejmě, že v této chvíli ještě netuším, jak zásadní pro mě toto setkání bude.

K domu Tita se prodíráme úzkou cestičkou mezi keři. Projdeme brankou a ocitáme se v celkem prostorné zahradě s jednopatrovým domem. Kolem se rozkládají další políčka s užitkovými rostlinami a v pozadí se vypínají hory. Přivítá nás velmi vitální muž menší postavy, který mi zpětně připomíná Bilbo Pytlíka z Kraje, hobbita z Pána prstenů. Jen s tím rozdílem, že Tito má velmi mladou ženu, která každým dnem očekává “holčičku”. Trochu si tu připadáte jako “v Kraji” a za malý okamžik se začnou dít nečekané věci.

Scházíme se v prvním patře, ve speciální meditační místnosti, která je plná různých zajímavých hudebních nástrojů. Střed místnosti představuje oltář. Na ručně tkané látce vedle starých peruánských nástrojů, spatříte mimojiné mužskou a ženskou sošku s jejich typickými pohlavními atributy, symbolizujícími rovnováhu mužského a ženského principu. Usedáme do kruhu podél celé místnosti. Příchodem Tita la Rosi začíná po vzájemném představení dvouhodinová ceremonie hudby.

Tito rozeznívá každý nástroj a celá místnost víří a rezonuje zvláštní energií. Někdo naslouchá, druhý medituje, jiný tančí či se pohupuje. Vše je dovoleno. Každý to prožívá po svém. Někdy se k někomu Tito přiblíží více a pak máte pocit, jako byste rezonovali a stávali se sami touto hudbou. Hranice se stírají. Všichni jsme jedno. Obruče kolem mého hrudního koše nejen pomyslně, ale doslova fyzicky padají. Celý proces je velmi očistný. Můžu se více nadechnout.

Po skončení si vzájemně děkujeme a ukončujeme toto společně strávené dopoledne malým občerstvením. Připomíná mi to “agapé”, hostinu lásky. Při vzájemné konverzaci pozorujeme Tita, jak vyrábí “píšťalky” pro své nástroje, které nesou vždy jeden tón. Jako malý dárek dostává každý z nás tento “dílek”, jednu malou píšťalku, která je vlastně na svém místě až v souzvuku s ostatními. 13 píšťalek, jeden hudební nástroj. Souzvuk tónů vytvářejících harmonii. Pravá hemisféra se propojuje s levou díky této léčivé hudbě.

Loučíme se, abychom se druhý den znovu potkali na stejném místě. Z kouzelného světa tónů se vracíme do reality. Míříme do místní peruánské restaurace v Urubambě. Studujeme jídelní lístek (fotím si ho jako učební materiál peruánské španělštiny). Po obědě se vracíme autobusem zpět do Ollantaytamby. Program je již volný. Každý jde, kam ho srdce táhne. Mě volají opět svahy nad naším hotelem, a pak se jde na tržiště. Večer dostávám periodu, mé vnímání se zcitlivuje a vše ještě umocňuje nastávající úplněk. Uléhám a těším se na zítřejší den.

Květinová ceremonie

Středa, 24. 10. 2018, zůstane pro mě velkou niternou vzpomínkou na tuto krásnou zemi. Středa je pro mě vůbec speciální den! V tento den jsem se narodila já a později můj syn. Je to den úplňku! V Peru začnete vnímat symboly a přírodní úkazy mnohem intenzívněji než doma. Žije se zde mnohem více v sepětí s přírodním a hospodářským cyklem roku. Jako by zde postupně odpadaly ztvrdlé slupky, které Vám brání prožívat přítomný okamžik. Žijete tady a teď! Nádech a výdech! Odkládáte “své batohy” a stáváte se lehčími, a to také fyzicky! Tady se stáváte pohybem a plynete v čase a prostoru!

Před odjezdem k Titovi se po snídani v 7:00 vydávám společně s Hani, Naďou, Ivkou a Adrianou na svěží procházku směrem k zříceninám. Prší, bereme si pláštěnky. Ale stejně si to užíváme. V Peru nám bude pršet ještě velmi často, ale déšť vnímáme jako “očistný rituál”. V dolní části našeho výstupu se potkáváme s peruánským párem na výletě. Vrhají se na nás a požadují fotku s námi. Je to milé. Začínáme si na tu pozornost pomalu zvykat! 🙂

Květinová mandala

Dnes nás u Tita čeká společná tvorba květinové mandaly. Usazujeme se do kruhu v nám již známé meditativní místnosti. Na podlaze jsou připravené bíle, žluté a červené růže. Po společném zahájení této květinové ceremeonie, každý z nás v tichosti a se svým určitým záměrem “vdechuje” každému odtrženému okvětnímu plátku růže láskyplnnou energii a vkládá podle barvy růžové plátky do tří připravených ošatek. Bílé růže symbolizují čistotu a odpuštění. Žluté růže představují intuici a duchovní vedení. Červené růže jsou znamením pro lásku a vztahy.

V další fázi každý podle svého nacítění přikládá jím zvolené barevné lístky do společné mandaly, která nám spontánně “roste” pod rukama. Vnímáme skupinové propojení do jednoho celku. Každý z nás je důležitou součástí této nádherně plynoucí energie. Cítím potřebu vnitřně se modlit za vzájemné odpuštění nejen na čistě osobní úrovni, ale také prosit za další duchovní vedení celé naší České republiky. Tisíce kilometrů od domova, cítím mnohem intenzívněji vnitřní propojení s naší krásnou zemí ve Střední Evropě.

Andská kosmologie pracuje s pojmy jako “munay” = láska, compartir = vzájemné sdílení, které je úzce propojeno se vzájemnou, oběma směry proudící, energií pomoci “ayni”. V tomto vnímání chybí soutěživost, konkurence a vítězství na úkor “slabšího”.

Živá chakana (harmonizace mužské a ženské síly)

Po vytvoření květinové mandaly ceremonie pokračuje tvorbou “živé chakany”. Jedná se o léčivý proces vyladění ženské a mužské nergie, kterou máme každý z nás uvnitř sebe. Někdo má více mužskou, jiný člověk více ženskou energii. A tento poměr mezi nimi se samozřejmě proměňuje v rámci ženského cyklu, ale také v rámci cyklů životních. Některé situace od nás vyžadují větší rozhodnost a razanci, racionalitu, a proto si potřebujeme stoupnou spíše do “mužské” síly. Jiné situace vyžadují jemnost, diplomacii a nesou se v duchu “ženské energie”. Za předpokladu, že připustíme duchovně-energetický rozměr člověka, který nás přesahuje, můžeme se začít léčit na této “energetické” úrovni, tak jak to vidíme v historii starších civilizací.

Význam světových stran

Praktická realizace této živé chakany spočívala ve vytvoření rovnoramenného kříže v rámci kruhu. Vrcholy kříže symbolizovaly zároveň jednotlivé světové strany. Jejich symboliku jsme se dozvěděli až po ceremonii. Každý z nás si intuitivně vybral jednu světovou stranu. Postupně jsme takto vytvořili čtyři chakany. Východ znamená “znovuzrození” a nové začátky; je rozdmýcháván ohněm (mužská síla). Západu je přiřazen element vody (očistná ženská energie). Sever symbolizuje rychlé změny a je mu ze živlů přiřazen vzduch (mužská energie). Mě si konkrétně přitáhl jih, symbolizující matku zemi (ženská energie – uzemnění).

Na “náhody” již dávno nevěřím. Do Peru jsem jela se záměrem najít svou vnitřní ženskou sílu, neboť jako vzdušný blíženec létám dost často v oblacích a stavím si vzdušné zámky. Tedy po zpomalení a uzemnění má duše bytostně toužila již několik předešlých let. Tady mi to postupně začalo jen více “docházet”. Již předchozího dne mi Tito za zvuků hudby otevíral mou srdeční čakru, ale to byl jen slabý začátek. Teď mi tóny “minikytarky” přímo rozechvěly celá záda v oblasti hrudi, jak kolem nás Tito v tanci a hlubokém ponoření se do sebe sama “kroužil”.

Vnitřní léčivý proces (jen pro “zasvěcené” a spíše pro ženy 🙂)

Nejdříve jsem se nemohla vůbec nadechnout. Jako by mi hruď svíral hodně utažený korzet. Fyzicky to velmi bolelo. Už jsem nemohla dále zadržet velký pláč a po obličeji mi stékaly slzy. Se slzami se odplavovala veškerá zde nashromážděná bolest. Trvalo to několik minut, než jsem se mohla ztišit. Byl jsem fyzicky velmi vyčerpaná, ale cítila jsem zároveň ohromnou úlevu. Měla jsem pocit že ze mě spadly doslova obruče.

Během těchto chvil se uvnitř mého nitra odehrával příběh plný obrazů. “Jsem propojena s matkou zemí a jsem “plodná”. Mihla se ve mně myšlenka na třetí dítě, ale zpětně chápu, že to byl spíše zástupný obraz “nového kreativního projektu“, který se “má narodit”. Semínko zaseté do země začalo klíčit a intenzívní pocit, že je vyživováno matkou zemí, ve mně vyvolával pocity velké vděčnosti. Vnímala jsem své “ženství” na vyšší hlubší úrovni. Myšlenka na úplněk a mou ženskou periodu mě ještě hlouběji propojovaly s touto zemitou ženskou energií.

Proces “živé chakany” ukončil “vodopád růžových plátků” (z předchozí mandaly), které na dotyčnou osobu sypal člověk z našeho společného kruhu. Každý intuitivně vycítil, kdy má vstát, a ke komu takto přijít. Poté, co takto s něžností zasypával Láďa svou ženu Aničku růžemi, mi mnohem intenzivněji došlo, jak miluji svého manžela a své děti. Vnímala jsem naši společnou duchovní cestu životem. Před očima se mi rozprostřel “světelný most”, propojující Peru a Českou republiku. V této chvíli jsem vnímala vzájemnou podporu a propojení celého světa. Ale jasně jsem věděla, že mé místo je stále v srdci Evropy. Není náhoda, že se narodíme tam, kde je naše “poslání”.

Vycházíme ven do zahrady a vidíme, že prší. Země je mokrá a jako by do sebe “vpíjela” to, co potřebovalo ještě dočistit.

“Urqo” – svatyně hada

Na zpáteční cestě od Tita jsme se zastavili ještě u tzv. svatyně hada “Urqo”. Had má v peruánské kosmologii (výkladu světa) zvláštní místo. Patří do tzv. podzemní říše a hadí síla představuje propojení se zemí. Architektonicky se jedná o kamennou kruhovou stavbu na vyvýšeném místě. Kruhový půdorys patří v této části Peru spíše k nezvyklému tvaru. Pod svatyní nalézáme hospodářsky vypadající stavby. Na jednom místě přímo nalézáme hada vytesaného v kameni, kde se údajně prováděli dříve obřady zasvěcení. Kousek odsud potkáváme na poli zemědělce, se kterými se pozdravíme.

Zpáteční cesta autobusem do Ollantaytamba probíhá v klidu. Mnozí, včetně mě, podřimují. Tady na mě plně doléhá únava předchozí ceremonie. Zatímco se všichni vydávají na společný pozdní oběd, loučím se a odcházím napřed do hotelu. Cítím potřebu zůstat v tichu a nemluvit (u mě jev naprosto neobvyklý). Má čtvrtá fáze ženského cyklu, často označována jako fáze vědmy a stařeny, zcela odpovídá mému duševnímu a fyzickému rozpoložení. Uléhám se zimnicí a horečkou do postele. V hlavě mi doznívají obrazy dnešního dne. Cítím, že toto byla očistná “příprava” na události příští.

Pokračování již brzy. 😉