Před vrcholem se zpět neohlížej

Den D je tady: výstup na Machu Picchu

(28. 10. 2018)

Budíček je ve 4:45! Dávám si studenou sprchu “na probuzení” (jiná stejně neteče!). Snídám společně s Markétkou, Láďou a Aničkou. Ostatní již vyrazili pěšky asi v půl hodinovém předstihu před námi. Okolo šesté hodiny ranní vyrážíme za dobrodružstvím posvátné incké hory, která si nás zavolala.

Překračujeme Vilcanotu

Svižným tempem projdeme městem, okolo řeky, přes most až k místu, kde začíná oficiální výstup na Machu Picchu (čti: maču pikču J). Hlídač u mostu kontroluje naše pasy a platný lístek, opravňující nás ke vstupu na horu. Přecházíme na druhou stranu přes včerejším lijákem rozbouřenou Vilcanotu.

Kontroly, kontroly a zase kontroly

S ohledem na velké turistické přetížení byly stanoveny již kvóty návštěvníků, který mohou denně posvátný areál navštívit. Proto jste podle toho, zda se vydáváte až nahoru pěšky, kontrolováni v podstatě na 3 místech: na úpatí hory, v hlavní bráně a před výstupem na samotný vrchol Machu Picchu (jen pro nadšence a fyzicky zdatné). Jinak je možné se už z Aquas Caliente dostat autobusem po silnici až před hlavní vstup.

Pěšky až nahoru

My si vybrali variantu nejnáročnější. Tedy nás čeká pěší dvouhodinový výstup (rychloběžci zvládnou o něco dříve) lesem, připomínající místy již vegetaci džungle, po kamenných schodech a cestičkách. Na asi třech místech se vynoříte z porostu, přejdete silnici pro auta a busy a opět se zanoříte a pokračujete ve výstupu s dosti strmým stoupáním. Ale bude ještě hůře! 🙂

Výstup začíná zde

Zhruba v půlce tohoto “krpálu” dohoníme naši “lazy-partičku”. A jdeme k hlavní bráně společně. Máme ještě trochu času. Je to trochu jako na letišti – “boarding do posvátného areálu” je stanoven na 9:00. Jdu se předtím ještě s Ivankou a Ňaďou občerstvit a kupuji si “jugo de naranja” (čti: chugo de narancha), tedy pomerančový džus. Upíjíme ho na terase v rychlém občerstvení. Počasí je nádherně slunečné. Raději se mažeme opalovacím krémem (pro světlé typy jako já doporučuji faktor 50 a více).

Jako v letadle

Procházíme vstupní bránou – „odpípnuti“ směřujeme nahoru doleva směrem k chrámu slunce. Kdo chce jít až na úplný vrchol Machu Picchu, musí se nejpozději do 10:00 zapsat u další brány, zapsat se do speciální knihy (jméno, číslo pasu, pod správnou kolonkou daného dne a roku). Každému návštěvníkovi je tak na vstupenku rukou ještě dopsáno pořadové číslo, pod kterým daný den podnikl výstup na vrchol. Jedná se o bezpečností předpisy, aby nikdo nezůstal nahoře mimo otevírací dobu a kvůli případnému úrazu. Proto nejpozději okolo poledne musíte zahájit s vrcholu sestup dolů do střední části areálu.

Je třeba dělat kratší pauzy

Zbylo nás šest

“Lazy-partička” zůstala ve střední části a na vrchol se nás vydalo za 13 pouze 6 (já, Markéta, Anička, Láďa, Naďa a Ivanka). Stoupání bylo hodně ostré a kamenné schody byly místy tak vysoké, že jste museli zvedat nohy pěkně vysoko. Řídký vzduch, členitý terén napůl zalesněný a v husté vegetaci, který se střídá s otevřenými plácky. Jdeme velmi pomalu a dopřáváme si po určité době kratší pauzy. Teď jsem moc ráda, že mám stabilní a pevné boty!!!

„mega“ vysoké schody

S motýly až na vrchol

Mé boty svou barvou přilákaly jednoho černo-bílého motýla, který si je asi spletl s květinou. Pro mě to bylo “pohlazení po duši”. Zastavila jsem se a alespoň vydechla, než motýlek opět odletěl. Čím výše jsme stoupali, tím více motýlů jsme potkávali a viděli. Pro mě “malý zázrak”, když ve výšce 3.000 m n. m. kolem Vás krouží a poletují motýli. Úplně u vrcholu byly celí černí, velikosti půlky dlaně. Jsem tu prostě správně! Mí milovaní motýli mě doprovázejí až za vysněným snem! Vidím v tom znamení a děkuji za něj!

černý motýl pod vrcholem

Nečekané překvapení

Při výstupu se se mi dostalo ještě jednoho moc krásného “dárku seshora”. Byli jsme již asi ve druhé třetině hory, když skoro před můj obličej (50 cm) přiletěl malý kolibřík a svůj úzký zobáček zanořil do jemu chutnající květiny (nejsem „botanolog“) u cesty. Květinu jsem si pak vyfotila, ale kolibříka už ne! Jsou to moc rychlí a čiperní ptáčkové! Zpětně mi Míša potvrdila, že kolibříci jsou symbolem lásky (“munay”) a přinášejí prý štěstí! Pro mě to bylo povzbuzení, abych pokračovala až na vrchol, protože se postupně dostavovala krize a bolest svalů.

„kolibří“ – kytička 🙂

Neohlížet se zpět!

Nejtěžší zkouška pro mě přišla až čtvrt hodiny, kdy byl přede mnou velmi prudký úsek se srázem, žádné zábradlí a jen úzké stupně nahoru. Mám od dětství panický strach z výšek. Přilepila jsem se co nejvíce vpravo na skálu, která pro mě znamenala oporu, když vlevo pro mě bylo “peklo”! Zpět se ohlédnout, znamenalo obrovskou závrať. Naštěstí kousek za mnou šel Vláďa s Aničkou. Vláďa byl gentleman a když viděl moji úzkost, nabídl mi doslova pomocnou ruku a přes tento šílený úsek mě převedl.

schody bez zábradlí – a bude hůře výše

 Když nemůžeš, přidej víc!

Věděla jsem, že teď už to nevzdám! Tak blízko pod vrcholem! Ale nejhorší je, když takzvaně nebo doslova nevidíte za onu pomyslnou či fyzickou zatáčku, za kterou je cíl téměř na dosah! Mnoho lidí tímto způsobem vzdá realizaci svých snů pár krůčků před cílem! Je to vše o naší hlavě! Jde spíše o ten nesnesitelný pocit nejistoty, jak dlouho to bude ještě trvat! Netrpělivost často doprovázená strachem a vyčerpáním, jak fyzickým, tak nejvíce psychickým!

Zázraky se přece dějí!

Když to ale již jednou překonáte a zvládnete, dokážete to také podruhé! Ještě jeden podobný úsek zdolávám sice úplně nalepená a plazící se po skále za mými zády, ale dám to tentokráte již sama!!! Čeká mě záhy sladká odměna: pár kroků nade mnou je vrchol Machu Picchu!!! Hora si mě zavolala a transformovala skrze černé a oranžové motýly, kteří poletují okolo mě – kolem mé hlavy! A jsou opravdu reální a krásní! Ve výšce 3081 m. n. m.! Pak nevěřte na zázraky!!!

Stojím pod posledními schody, za kterými „čeká“ vrchol