Kdy jste naposledy cítili ohromnou radost?

Ohromná radost

Euforie je obrovská! Stojíme na vrcholu Machu Picchu v Peru. Všichni se radujeme a objímáme! Fotíme se v nejvyšším bodu na kvótě! Natočíme v tomto duchu “rozjásané videjko”, na které se můžete podívat tady. Zcela vyčerpaní, ale šťastní, si dopřejeme krátké zotavení v altánku na vrcholu. Stále tomu skoro nemohu věřit a s ohromným respektem jen dýchám a jsem! Děkuji ve svém srdci Bohu! Tady už nic nepokouším a na úplný okraj srázu se jako ostatní kvůli fotkám již nepouštím. Jsem vděčná, že jsem si dnes o mnoho více posunula své vnitřní hranice, týkající se omezení kvůli strachu z výšek! Pro dnešek už to úplně stačilo!;-)

Na vrcholu Machu Picchu – ve výšce 3081 m.n.m.

Už je čas

Přichází hlídač a vybízí nás k odchodu z vrcholu. Je přesně poledne. Pomalu sesbíráme své věci a vyrážíme dolů! Ta cesta je pro mě už mnohem snazší, protože vím, které zákruty a zrádná místa mě tam čekají. Vím, že jsem je již jednou zvládla! Dolů to jde lépe! Ale pro kolena představuje sestup dolů mnohem náročnější fyzickou zátěž.

Pohled na posvátný areál při sestupu seshora

Cestu si zpestřujeme sbíráním kamínků a kamenů, které chci přivézt domů jako malou upomínku rodině a kamarádkám. Můj batoh se v průběhu naší peruánské cesty tak díky mému sběru všeho možného a nákupu knih a dárků navýší o celých 12 kilo!!! Asi jsme byly jako ženy dříve opravdu “sběračkami”. Instinkty se nezapřou!

Mezi kamínky spatřím občas motýla

Sama s horou

Ve 13:27 se pod číslem 141 podepisuji u mého jména. Vrchol hory byl tímto zdolán! Postupně se ztrácíme jeden druhému. Anička s Vláďou šli napřed. Naďa s Ivankou chtějí stihnout autobus a odjet dříve. Cítím, že si mám tento posvátný areál projít v klidu a svým tempem sama. Mám na to něco málo přes tři hodiny. Je jasné, že zvládnu pouze něco!

Naďu s Ivankou jsem si vyfotila ještě úplně na vrcholu

K Chrámu Slunce, který leží v nejvyšším místě dolní svatyně, mně to už dále nepouští! I tady by člověk musel zdolat místa, kde vidí do hloubky pod sebou a pohybovat se na okraji hory. Na to už po výstupu na vrchol necítím v sobě další sílu! Dostaví se znovu závrať, ale tentokrát není nikde žádná pomocná ruka. Začnu respektovat mé pocity v těle a vracím se s pokorou stejnou cestou po schodech zpět do úplně dolní části, která nabízí mnoho dalších zajímavých zákoutí a překvapení.

Někdy je lepší naslouchat svému tělu a nehnat věci až do extrému.

Název a význam Machu Picchu

Soustředím se a prociťuji každý krok a vnímám energii tohoto zvláštního místa, o kterém se dodnes vedou spekulace k jakému účelu toto vysoko v horách ukryté incké město sloužilo. Samotný název pochází z kečuánštiny, jazyka, kterým se zde hovoří. Znamená “Starý vrch”, jak se dočtete na wikipedii a v dalších publikacích. Výše jsem již zmínila jeho objevitele. Hiram Bingham se domníval, že v roce 1911 objevil Vilcabambu, bájné město. Tím že nikdy nebylo nalezeno Španěly, zachovalo si svou velkou část nepoškozenou. Od roku 2007 patří mezi sedm divů světa.

Dvě hory

Panorama tohoto posvátného areálu utváří v podstatě hory dvě: známější a více navštěvované Machu Picchu a protilehlá Huyana Picchu. V andské kosmologii bylo uctíváno slunce (mužský symbol). Samotný inka (titul pro inckého krále) byl zosobněním boha Slunce Inti. Jemnější ženská síla je zastoupena lunou. Huyana Picchu je zasvěcena právě luně. Obě hory vytvářejí harmonický celek. Pokud se na typické panorama podíváme z boku (levá strana se stane spodní stranou) a zapojíme svou představivost, uvidíme obličej indiána z profilu.

Profil indiána – vidíte ho také? Obrázek je úmyslně                  převrácen 🙂

Kameny promlouvají

Mezi nejzajímavější stavby objekty patří tzv. “slunečný kámen” Intihuatana, výše zmíněný Chrám Slunce na východní straně poblíž zemědělských budov a tzv. “Místnost tří oken”. Ony stavby jsem mohla pozorovat pouze z níže položeného prostranství, připomínající fotbalové hřiště. Procházela jsem pak protilehlou západní částí dolního komplexu. Stihla jsem se vyfotit také s místním hlídačem. Měla jsem vždy vnitřní obrovskou radost použít alespoň něco málo španělštiny a oslovit podle vnitřního naladění sympatické Peruánce na mé cestě, hnána do určité míry snahou zdokumentovat a zachytit atmosféru daného okamžiku.

„Místnost tří oken“

S místním hlídačem

Lamy, kam se podíváš

V dolní části na výše posazených terasách můžete potkat volně pasoucí se lamy, které prostě k této zemi neodmyslitelně patří. O lamách se vypráví, že umí plivat. A to pak se tohoto velmi silného zápachu prý nemůžete zbavit několik dní. Chovala jsem se k nim proto s největším respektem.

Stavba se srdcem

V závěru staveb západní strany objevuji “další dárek seslaný shora” a nebo stavitelskou hříčku zamilovaného stavitele? Musela jsem se dvakrát přesvědčit, že v nosném sloupku opravdu vidím “zazděné” srdce. Ano, je tam! Vidíte ho také? Nebo mám jen já “bujnou” fantazii? Jinak, jak se ví, většinu svých staveb postavili stavitelé tohoto mystického města vysoko v horách bez pojiva a zdiva, tedy jen zaklíněním dokonale opracovaných kamenů a kvádrů. Pokud někde maltu nalezneme, jedná se spíše o novodobé opravy.

Vidíte ho také?;-)

Chrám kondora a sbohem

Odsud sestupuji po schodech do nejnižšší části a naskýtá se mi úžasný pohled na okolo se hrdě vypínající skvosty incké architektury. Emocionální dojetí a přetlak přetvořím do závěrečného videa, které je zároveň velkým poděkováním tomuto místu. Sestupuji do Chrámu kondora, nazvaného podle stěžejního kamene. Průchod tímto konkrétním místem ve mně vyvolává spíše divné a stísňující pocity. Možná jsem ovlivněna také informací, že zde mohlo být původně vězení. Odsud cesta směřuje už k východu, který částečně “ucpaly” lamy. Tak sbohem! A někdy příště!

Všude lamy 🙂

Návrat

Začíná drobně pršet. Chvíli váhám, ale pak si nasadím kapuci a vydám se sama dolů na zpáteční cestu. Už jsem ji zvládla nahoru, tak dolů to půjde rychleji. Je něco málo po páté hodině odpolední. Tak není, proč otálet. Dojít do Aquas Caliente potřebuji alespoň z větší části ještě za světla! Svěřím se v duchu do Boží ochrany a tuto výzvu s pokorou přijímám. Vnitřně cítím, že potřebuji celý proces “zdolání hory” dokončit a završit tento můj splněný sen!

Vědomá cesta

Vědomě kráčím po klikaté a místy strmé cestě. Soustředím se na každý krok, protože vím, že tady jsem už odkázána víceméně na sebe samu. Má fantazie pracuje na plné obrátky! Mnohdy dokážu vyděsit sama sebe! Modlím se. Po cestě občas potkávám ještě pár dalších lidí. Pozdravíme se a každý pokračuje dále svým tempem!

Překonat strašáky ve vlastní hlavě!

Uši mám nastražené k prasknutí. Najednou mi skoro málem před obličejem přeletí přes cestu nějaký pták, kterého jsem zřejmě vylekala. Ale nevím, kdo z nás dvou se vylekal více! Uklidňuji své nervy na pochodu. Jdu stále dolů. Alespoň ten pohyb a ubíhající cesta mě uklidňují. Již kousek dale v křovím mám pocit, že slyším houkat sovu. Ale je to skutečně sova? V duchu si říkám, že je to dobré znamení, protože sovy miluje můj malý Maty. Hned si na něho v duchu vzpomenu.

Zvládla jsem to!

Už jen pár ohybů cesty a budu dole. Spodní část úseku jsou kousek přede mnou dvě dívky. Cítím se už mnohem klidněji. Asi jsem musela docela “pelášit”. Když se ocitám úplně dole pod kamennými schody, nedaleko před mostem, nohy se mi klepou, ale jsem šťastná. Za jediný den jsem na vlastních nohou zvládla ujít převýšení ze 2400 na 3061 m. n. m. a zpět! Podívejte se na mé video, kde za mnou vzadu docházejí další lidé v pláštěnkách! Stejní nadšenci! Sestup dolů od hlavní brány jsem dala za hodinu! 

Zvládla jsem to! Jupíííí!

Přecházím přes most a za ním jdu opravdu s pokorou a s vděčností poděkovat k oltáři s fotografií Krista. U Ježíšovy fotky se krátce pomodlím a směřuji směrem do civilizace. Do města vcházím už za podvečerního šera okolo půl sedmé. Po skoro 13 hodinách zcela propocená, ale šťastná!!! Na pokoji v hotelu “hodím” rychlou sprchu. Přišla jsem jako poslední. Všichni byli už v hotelu dávno přede mnou. Nakonec také Ivanka s Naďou to daly celé pěšky, ale vyrazily dolů dříve přede mnou.

Oltář s fotkou Ježíše

A jde se na pivo!

Jsem docela hladová, a tak s Markétkou a Láďou vyrazíme ještě na rychlou večeři a pivo. Pivo zde v Peru stojí skoro tolik jako celé menu (12 sol za pivo, menu je za 15 solů). A zdaleka se nevyrovná pivu českému! Zjišťuji, že mám v kapse už jen dolary, protože poslední soly jsem utratila ve městě po sestupu za trička s Machu Picchu pro mé dva syny, manžela a pro sebe. Láďa me jako gentleman “založí” a peníze mu vracím druhý den po výměně. Ta vzájemná pomoc a podpora mě tady opravdu baví! “Jeden za všechny a všichni za jednoho!”

Zpátky klasickým vlakem a busem do Cuzca

Po zaplacení večeře už musíme vyrazit dolů na nádraží, odkud nám ve 20:20 odjíždí místní vlak, už ne tak luxusní jako Perurail. Ve vlaku pomalu všichni zpracováváme zážitky z toho celého neuvěřitelného dne. Tentokráte neostáváme žádné občerstvení. Ale jedeme opět přes nám známé Ollantaytambo, kde vystupujeme a přestupujeme na autobus. Ten nás doveze v noci zpět do Cuzca. Zcela vyčerpaní, ale štastní usínáme v našem hotelu okolo půl druhé v noci. Díky!