A jaká místa „promluvila“ k Vám?

Návštěva Saqsaywamanu

Následující dva dny po výstupu na vysněné Machu Picchu měly být více odpočinkové. “Ale jaké si to uděláš, takové to máš.” Odpočívat mohu přece doma a ne v této fascinující zemi, plné nových podnětů. Je pravda, že tentokráte jsme si přispali o více než dvě hodiny déle a probudili nás až rachejtle, ozývající se z města okolo sedmé hodiny ranní. Něco se snad slaví? Ušlo nám něco?

Po včerejším výstupu si masíruji namožené nohy, dám si ranní sprchu a jako “znovuzrozená” jdu na snídani v našem hotelu. Zde se potkávám s ostatními ranními ptáčaty z naší skupiny. Nakonec jsem se tento den rozhodla vyrazit s Aničkou a Láďou, kteří mi tak moc pomohli v mém krizové chvíli před závěrečnou etapou výstupu na Machu Picchu, kdy jsem pár vteřin myslela, že to prostě vzdám.

Výšlap nad Cuzco

Společně vyrážíme v 8:40 pěšky od našeho hotelu bočními uličkami vzhůru nad Cuzco ke známé incké svatyni Saqsaywaman. Jdeme celkem svižným tempem. Už si pomalu zvykáme na mnohem řidčí vzduch v Peru, ale já stejně místy stále “popadám dech”. A slunce začíná podle mého názoru na tuto jarní dobu podezřele intenzívně “pražit”. Po očku pokukuji po Aničce a Láďovi, ale ti jsou čilí jako rybičky.

Jako lovec Pampalini

Po rychlém půlhodinovém výstupu se nacházíme téměř u brány Saqsaywamanu. Kousek pod ní je malý krámek s potravinami a dárkovými předměty. Nakoukneme ze zvědavosti dovnitř a s prázdnou neodejdeme. Při slunečném počasí, kdy budeme na nohách skoro celý den, se přece jen “šikne” praktický plátěný klobouk “a la lovec Pampalini”. Znáte ten dětský kreslený seriál?

Tato vzpomínka mě propojí mentálně na sekundu s mou rodinou. Tedy konkrétně s mým mužem, kterému občas přezdíváme “lovec Pampalini” od té doby, když se jednou v létě na Vysočině obdobným stylem pokoušel “vychytat” před spaním všechny komáry.

Slavný lovec Pampalini

“Máte to také podobně, že se Vám na neobvyklých místech ve spojení se zdánlivě běžnými věcmi propojí dřívější zážitky nebo pocity, které máte spjaté s konkrétní osobou?”

Můj nový klobouk s nápisem “Columbia” (je to snad znamení a skryté přání mé duše se v budoucnu podívat také do této země) mě společně s “peruánskými botami” budou “věrně” doprovázet po zbytek mého peruánského putování. Neodoláme a společně se s Aničkou v našich nových modelech vyfotíme. Už se mi po více jak týdnu podařilo Aničku přesvědčit, že focení a selfie mohou být zábava.:-)

Anička a já v nových  kloboucích

Tip 1: “Zkuste vyzkoušet něco nového a udělejte si radost.”

Co znamená “Saqsaywaman”?

Teď už ale na sebe necháváme působit monumentálnost tohoto místa se silnou enegií, kterou začínáme pociťovat. O Saqsaywamanu se z průvodců dočtete, že se jedná o inckou pevnost, pravděpodobně vybudovanou za vlády inckého panovníka Pachacúteca v 15 století, o kterém jsme slyšeli již v Aqua Caliente. V překladu znamená tento kečuánský název “orlí hízdo”. Ale podle některých archeologů se jedná o stavbu mnohem starší, kterou Inkové pouze rozšířili.

Saqsaywaman – „Orlí hnízdo“

V podstatě se jedná o mohutný komplex, vybudovaný z ohromných kamenných bloků, který se skládá ze tří nad sebou terasovitě vystavěných hradeb. Už na Machu Picchu si člověk klade otázku, jak sem Inkové tak mohutné a těžké kvádry dopravili, když ani prý nepoužívali kolo. Navíc také zde jsou kameny opracovány mistrným způsobem, že do sebe zapadají a drží bez použití malty. Nezbývá nám jen žasnout.

Mohutné kamenné bloky v horní části

“Buďme jako děti”

Po prohlídce horní části scházíme společně s Aničkou a Vláďou dolů. Před námi se otevře velká plocha o velikosti fotbalového hřiště. Travnatá plocha uprostřed areálu na nás působí jako magnet. Lehám si na záda s radostí malého dítěte a prociťuji své spojení s “pachamamou” (se zemí). Dívám se do nebe a nechám se unášet. Ruce a nohy mě začínají brnět a vibrovat “radostnou” energií. Cítím se lehce a pozoruji letícího motýla a vážku, která prolétla okolo mé hlavy.

Je to paráda, lehnout si na záda!

“Kdy jste si naposledy lehli do trávy a pozorovali “plující oblaka” nebo letící motýly?”

U trůnu Inky

Po načerpání nové energie jsme se vyšplhali na protilehlý svah. Po cestě vzhůru pracovala naše fantazie “na plné obrátky”. V kamenných výčnělcích kamenných kvádrů jsme spatřovali chvíli sovu a pak hada. Jako by kameny promlouvaly svou vlastní řečí. Celé toto místo nám přišlo tak zvláštně magické.

Když země hovoří svým srdcem

“Pokud se ztišíme, zahlédneme často věci skryté pod povrchem. Je to o našem vnitřním prožívání a naladění a o tom, zda si to vůbec dovolíme.”

Tzv. incký trůn se sedadlem i pro manželku 🙂

Incké klouzačky

Nahoře u tzv. kamenného trůnu Inky jsme potkali Adri, Jirku, Danielu a Hanku a pokračovali směrem ke “kamenným klouzačkám”, velké místní “incké atrakci”, na které už řádila jedna peruánská škola. O kousek dale na dolním prostranství pak jiný peruánský školní tým zrovna nacvičoval místní peruánský, zřejmě fotbalový pokřik, který jsem si natočila.

Kamenné „incké klouzačky“

Jeskyně zrození

Posledním společným místem Saqsaywamanu, které jsme si prošli ještě společně s Aničkou a Láďou, byla tzv. “jeskyně znovuzrození”. Tu nám již včera doporučovala projít naše průvodkyně celé výpravy, Míša. Jedná se o několik metrů dlouhý skalní tunel, kterým procházíte téměř v naprosté tmě na druhou stranu.

Nechali jsme si od sebe určitý rozestup a jeden po druhém jsme do tunelu či chcete-li jeskyně vstoupili. Nevím, jak to máte s tmou Vy?Ale dvakrát příjemný pocit to pro mě zrovna nebyl. Na jednou místě byl tunel velmi zúžený a Vy jste byli nuceni sehout se a v naprosté tmě hledat východ ven. Sevřel se mi zcela žaludek a zachvátila mě na několik sekund panika, zda se odsud vůbec dostanu. Ne náhodně se tomuto “tunelu” říká “jeskyně znovuzrození”.

Mnoho lidí si zde může “rozpomenout” na svůj vlastní porod a nebo se Vám objeví jiní “kostlivci ve skříni”, které jste ještě nevytáhli a vědomě v sobě nezpracovali.

Asi jsem si nedala rozestup dostatečný, protože po několika minutách vnitřní paniky jsem ve tmě narazila na Aničku. Myslím, že Anička si v tomto místě prožívala mnohem hlubší vnitřní proces než já. Vzpomněla jsem si na svůj prožitek u šamana, a bylo mi jasné, že dále musím pokračovat od tohoto místa už sama. Anička potřebovala svůj čas, stejně jako mnoho z nás na různých místech této naší peruánské výpravy.

Ke každému “mluví” jiné místo a každý potřebuje “ten svůj správný čas”, aby zpracoval a prožil svůj díl životní mozaiky, která se mu postupně skládá do smysluplného celku.

Kristus v dáli

Začíná pršet čím dale více. Nový klobouk mi plní další užitečnou službu a chrání mě teď proti dešti. Nechce se mi vracet stejnou cestou a rozhodnu se dojít oklikou ke Kristově soše na obzoru. Jeví se blíže, než ve skutečnosti je. Ocitám se úplně sama a je mi najednou smutno. Nebe pláče a ve mně je také takový smutný pocit, ale vím, že je to tak správně pro tento moment.

Kristova socha se třemi kříži

Hlavně neztratit nervy

Jdu zkratkou přes louku, ale najednou se z dáli ke mně přibližují velcí hlídací psi. Asi je to soukromý pozemek, jak mi postupně dochází. Teď už se opravdu začnu vnitřně intenzívně modlit, neboť mám z velkých psů od dětství trochu obavu. Daleko jim stejně neuteču! Musím zachovat klid! Koukám na své nahé nohy v kraťasech pod pláštěnkou. To mi zrovna moc nepomáhá! Už jsem skoro u okraje louky. Na konci stojí bohudíky nějaká peruánská žena a mně padá kámen ze srdce. Tentokráte to tedy klaplo!

Pokračuji už mnohem s větším vnitřním klidem odlehlými uličkami kolem “vesnicky” vypadajících domků. Další psi už mě pak “nerozhází”. Zabočuji nahoru doprava a pokračuji směrem ke “třem křížům”, které stojí v blízkosti pod sochou Krista, střežícího Cuzco s rozepjatýma rukama podobně jako mnohem větší a známější socha Kristova nad brazilským Rio de Janeirem.

Kristus s rozepjatýma rukama nad Cuzcem

Dobré konce se přece dějí

Zde potkávám také jiného “poutníka”, jak se dozvídám je z Nového Zélandu. Po mém vypjatém zážitku se psy a mým vnitřním strachem jem ráda, že si s někým mohu krátce anglicky popovídat. Znalost jazyků se prostě během cestování hodí, stejně jako vhled do mentality určitého národa. Nikdy nevíte, kde koho a z jaké země potkáte. Potkáme se tento den ještě dvakrát, ale jen se pak už na sebe usmějeme a pokračujeme každý svou cestou. Tedy žádný romantický “happy end”, ten na mě přece čeká již dávno doma.

Pokud projevíte o druhého člověka opravdový zájem, dorozumíte se i bez znalosti cizího jazyka. 🙂 

Ale “dobrý konec” se tento den přece jen dostaví, protože tento původně “zcela odpočinkový den” uzavírá milé setkání s Míšou v útulné restauraci poblíž našeho hotelu. Dáváme si zde vynikající dýňovou polévku, “zelený džus” plný energie a odnáším si s sebou zajímavou knihu “Inka power places” (Incká silová místa). Po večerních toulkách Cuzcem potkáme ještě Ivanku a Naďu a naše setkání završíme v nám již známé “biokavárničce” s lahodnou kávou.

Zelené zdraví

V „biokavárničce“ s jejím majitelem

A co by to byl za dámský večer bez “shoppingu” (nakupování)? Po společné návštěvě peruánské tržnice s úžasnými ručně vyráběnými výrobky vyrážíme šťastné večerními uličkami Cuzca zpět do našeho hotelu vyspat se na zítřejší další dobrodružství.