Gaudí, paella a sangria

Gaudí, paella a sangria

Letěla jsem do Barcelony poměrně s „čistou hlavou“. Moje plány o nastudování bedekrů a historie města před odletem zůstaly ve sféře scifi. Sice jsem z učebnic němčiny (k tématu „Länder und Sitten“ – „země a zvyky“) znala pěkně barevný obrázek tradičního španělského pokrmu „paelly“, slyšela ódy pět od svého někdejšího učitele portugalštiny, Mária, na lahodný mok, zvaný sangria a něco málo zachytila spíše z doslechu o panu Gaudím, ale jinak jsem byla spíše nepopsaný list papíru, co se všeho španělského týká.

Christina Vicky Barcelona

O to více zvědavosti, vzrušení a touhy stálo za tímto letem do Barcelony. Poznat na vlastní „oči a kůži“ temperamentní Španěly, jižanský temperament a stopy katalánské (neo)gotiky. Bylo předem jasné, že v rámci prodlouženého víkendu půjde spíše o „decentní“ nadýchnutí tohoto poměrně velkého a pulzujícího města. Nebylo rozhodně naším cílem stíhat s kamerou v ruce japonské turisty. Spíše jsem měla v hlavě některé obrazy romantického filmu Christina Vicky Barcelona s mým oblíbeným španělským hercem Javierem Bardem.

Z letiště do centra Barcelony

Po příletu do Barcelony jsme ještě chvíli cestou ven povídali s našimi známými z Ústí nad Labem, které jsme za vypjaté situace při „souboji s kufrem“ poznali již v Praze a na které již na letišti čekala dcera. Z letiště jsme využili příměstský vlak společnosti Renfe. Nejvýhodnější je si zakoupit jízdenku T-10, kterou seženete již u letiště za necelých 10 euro v automatu a můžete ji využívat také skupinově. Na černé pasažéry si zde „posvítili“ zavíracími turnikety, přes které se bez platné jízdenky a kontrole místní policie dostanete jen velmi obtížně.

Cesta nám vesele ubíhala i s místní „jazzovou skupinou“, která na živo ve vlaku hrála, aby následně mezi cestujícími vybírala „dobrovolné příspěvky“. Když jsme jeli skoro více než 40 minut, přišlo nám divné, že je ta Barcelona od letiště tak daleko. Přejely jsme. Tak zas zpět. To nám náladu přece nezkazí. Po počátečních peripetiích jsme vystupovaly do slunečné odpolední Barcelony na sklonku pracovního týdne, na rušnou hlavní třídu, Grácia. Byla jsem vděčná, že jsme tu. Moje vůbec první fotka z Barcelony odráží tuto radost na pozadí nádherné Gaudího stavby, „Casa Míla“. U ní naše fyzické putování symbolicky v pátek začalo a v neděli skončilo.

Zásobit se mapkami města (alespoň pro jednu z nás byly užitečnéJ) a najít správnou zastávku autobusu, který nás doveze do Hostelu, byl další bojový úkol. Zažít „atmosféru města“ v jeho různých podobách byl i záměr našeho ubytování. Tedy ne v luxusním, spíše umělém a předraženém hotelu, ale pěkně jako za studentských let v Hostelu, poblíž starší části centra Barcelony. Samoobslužná snídaně mezi převážně dvacetiletými mladými lidmi různých ras a národností měla svůj nepopiratelný půvab a podtrhovala mi dále obraz Barcelony jako multikulturního, nejen stavebně moderního a progresivního města.

Hurá do víru nočního velkoměsta

První večer jsme se nechaly již prostě vtáhnout do víru velkoměsta. Pozorovala jsem místní Katalánce a vpíjela jsem do sebe tuto pro mě novou atmosféru. Po celém dni a spoustě nových zážitků nám pořádně vyhládlo. Měly jsme utkvělou představu: najít tradiční španělskou místní hospůdku a okusit tradiční místní kuchyni. Na celé čáře to vyhrála vegetariánská „paella“ a půl litr pravé nefalšované španělské „sangrie“ k tomu.

S místním majitelem, hrdým Kataláncem (jak také jinak), jsme se seznámily poměrně rychle. Naše snaha naučit se pár vět katalánsky, do hlavy rychle stoupající sangria i zjištění, odkud jsme, prolomily rychle zdvořilostně-společenské ledy :-).

Začínal víkend a ulice Barcelony se začínaly pomalu zaplňovat. Fascinováni lidmi, světelnými fontánami poblíž „Placa de Catalunya“ jsme se nechaly unášet dále do útrob starého města – dále vstříc dobrodružství noční Barcelony…