A začala jsem přemýšlet…

A tak jsem přemýšlela…

Jak vlastně uchopit tak mnohovrstevné a složité téma: „Jaké je dnešní Německo? Jaké místo hraje v současné Evropě němčina? Jak vnímáme Německo my, jako sousedi? Jak vnímají Němci opačně nás? Jsme schopní se vzájemně domluvit? Jsme schopni jedni druhé vůbec pochopit?“ Tyto a jiné další otázky se mi vynořují, když se pokouším dnešní Německo definovat.

Ale pak to stejně vzdávám. Definice jsou možná dobré jako východisko z nouze tehdy, pokud potřebujeme mnohem komplexnější fenomén zjednodušit a nacpat do zcela nedokonalých slov. Definice jsou dobré pro školu, ale ne tak už pro život. Můžeme se něco naučit, něco si nechat zprostředkovat druhými, vyhodnotit tisíc a jednu informaci naším analytickým mozkem, ale stejně uchopíme jen některou část této složité mozaiky.

„Střepy přinášejí štěstí“

„Střepy přinášejí štěstí“. I náš pohled o nás samých se skládá z mnoha různých střípků a někdy i „zraňujících střepů“. Jak vnímáme druhé, souvisí někdy velmi úzce s tím, jak vnímáme a máme rádi sebe. Chceme-li se uzdravit, je nutno tyto střepy a střípky s velkou trpělivostí skládat. O tom jsou, myslím, i česko-německé vztahy. O velké toleranci, uzdravení, přehodnocení a především odpuštění.

„Der Kniefall vor Warschau“

A jak víme, odpustit, neznamená nutně vymazat historickou paměť. Jde spíše o léčbu časem, o vyrovnání se s minulostí. Tento proces už začal v podstatě po skončení druhé světové války. Má své významné mezníky. Stále mě bude k slzám dojímat např. fotka klečícícího Willyho Brandta („Der Kniefall vor Warschau“ 1970). Zde si člověk uvědomí, jak silné pokorné osobní gesto, pohnulo celými, nejen německými dějinami 

Dějiny jako osobní prožitek

Myslím, že současné Německo je odrazem mnoha takto pohnutých osobních příběhů, které vytváří tento dějinný příběh. Rozhodně zajímavé je sledovat německé i české dějiny přes tyto konkrétní osobní prožitky, které dějinám propůjčují onu k slzám dojímající lidskost.

Je pro nás rozhodně velmi cenným svědectvím vyprávění ještě žijících pamětníků na obou stranách česko-německých hranic. Je jisté, že tito lidé nám poskytují jedinečný pohled z doby a místa, ze kterého celý, mnohdy svůj lidsky tragický osud prožívali a hodnotili. Těžko mohu pak soudit někoho, kdo zažil otřesnou realitu druhé světové války či následný odsun, jak na straně české již po Mnichově (září 1938 – odstoupení pohraničních oblastí Třetí říši), tak po kapitulaci Německa,  na straně německé. Křivdy padaly na obou stranách barikády.

Je pak pochopitelné, že toto muselo nutně formovat osobně-historický obraz dosti nelichotivým způsobem jak Čechů vůči Němcům, tak Němců vůči Čechům. Odtud je i logická nechuť starší generace k němčině jako takové. Např. babička mého manžela v tomto smyslu Němcům neodpustila dodnes.

Z extrému do extrému

Jsme svědky často dějinného pohybu z extrému do extrému. Totální odpor vůči všemu německému hnal mnohé lidi po válce k totální glorifikaci Ruska na straně druhé. Některým to vydrželo doposud.

Současní mladí lidé znají tuto dobu jen ze zprostředkovaného vyprávění svých rodičů či prarodičů. A samozřejmě v každé rodině se v době politicky rozdělené Evropy doma říkalo často něco jiného než ve škole. Nebo se mlčelo. Generace dnešních dětí a studentů dobu před více než šedesáti lety často vnímá stejně nezúčastněně, jako když se hovoří o středověku:-)

A jak vnímají Německo a němčinu naše děti… a naši studenti?

A protože se ve školním prostředí pohybuji téměř každý den, udělala jsem si takovou malou subjektivní sondu a prozkoumala výběrově názory našich „dětiček“ a studentů (pro Němce správně žáků – viz rozdíl mezi němčinou a češtinou ve vnímání pojmů „der Schüler“ a „der Student“ = pouze na vysoké škole, po absolvování maturity v německém prostředí:-))

Obecně platí zpravidla: „Čím mladší, tím nezatíženější.“ Rozuměno biblickými slovy: „Buďte jako děti!“ Děti se spontánně projevují a neohánějí se nelichotivými odsudky napravo, nalevo. Žijí tady a teď a dokážou si velmi rychle udělat kamarády kdykoliv a z kohokoliv :-). Kéž by toto bylo tak lehce aplikovatelné i v pozdějším věku!

Postoje k dané oblasti u dětí staršího školního věku „čtete z 90% přes kopírák jejich rodičů“. Je samozřejmě velkým rozdílem, zda se pohybujete na klasické české škole, gymnáziu, kde je vztah k německému jazyku dost negativně zakonzervovaný. Velmi samozřejmě záleží na osobnosti učitele, jak děti pro daný předmět nadchne.

„Denglisch“ aneb anglicismy v němčině

Ale němčina je spíše Popelkou vedle angličtiny – a to nejen v českém prostředí, ale začíná to „speakovat“ již v Německu, kde se v poslední době přemnožily anglicismy. Pěkně si z toho dělá srandu německá skupina „Die Prinzen“: „Be cool speak Deutsch with me!“ 🙂

Já mám v tomto směru odlišnou zkušenost, neboť vyučuji „Deutsch als Fremdsprache“ (němčinu jako cizí jazyk) a historii na česko-německém, jazykově zaměřeném gymnázium. Žáci z naší školy po maturitě mohou zpravidla odejít rovnou studovat na německé univerzity díky skvělé znalosti německého jazyka a předchozím absolvovaným praxím, např. v Hamburku.

A jedno překvapení na závěr…

Na Gymnáziu Thomase Manna (GTM) je poměr němčiny a angličtiny často tedy v obráceném pořadí důležitosti. Němčina jako jazyk číslo jedna. Udělala jsem tedy takovou malou anketu, pár rozhovorů a chystám natočení videa na téma Německo a němčina. Třeba Vás některé jeho postřehy osloví či alespoň pobaví:-)  Na výsledky této „čistě subjektivní“ případové studie, stejně jako na další postřehy ze života Němců, žijících u nás; jak nás vnímají, co se jim zde líbí a s čím neustále bojují,  se můžete tedy těšit v mém chystaném ebooku zdarma.