Jaké jste to prožívali poprvé Vy?

O létání trochu jinak

Zvoní budík. Probouzím se do nového rána. Je jiné než ta ostatní.  „Já letím!!!“ je první myšlenka, se kterou se probouzím. Ve snu jsem předtím létala poměrně dost častoJ. Ne neblouzním. Už jsem vzhůru. Já opravdu dnes letím. Letím do Barcelony. Jupí!!!!!!!! Co ještě s sebou? Jaké tam bude počasí? Raději balím lodičky a dvoje šaty. Mám jen příruční zavazadlo. Horor!!!  Jak se mi tam všechno vejde? Na tři dny potřebuji tolik věcí jako na tři týdny.

Trauma hned po ránu. Dobře tak ne troje, ale jen dvoje kalhoty. S těžkým srdcem se probírám obsahem kufru.  Někdy méně je asi opravdu více…  Ale vykládejte to ženě! Mně!:-)) Červená či modročerná? Skoro otázka pro Sorella 🙂 No tak dobře. Červená, sexy bunda, zůstane doma. Beru si na sebe tu tenčí, modrou – lépe ji složím do kufru – vlastně „kufříku“ (40×50). Musí to prý projít předepsanými rozměry. Začíná mi být mírně nevolno od žaludku.  No ale svoje šminky, krémy, sprej, parfém si tedy rozhodně beru!

Druhá stěžejní myšlenka tohoto pátečního rána (9.10. 2015) zní: „Jak se dostanu na letiště?“ No měla jsem si to zjistit včera večer. Ach jo! Není už moc času. Ten internet je pomalý a co, nějak se tam dostanu. Komu zavolám? To je rychlejší, než to hledat na internetu. Vítejte v mém světě! Zavolám své nejlepší kamarádce Gabče, ta je praktická. Tolikrát už letěla s rodinou. Ta to bude vědět! Dovolám se až do Ústí nad Labem. Aha je pátek – ještě se pracuje a studuje…

Bohudíky za kamarádky! Spolehlivější a rychlejší než internet! Už znám nejkratší cestu na letiště. Sedám na metro směr Zličín a záhy nastupuji do autobusu č. 100. Blížíme se k letišti Václava Havla a moje mravenčení v břiše zesiluje. Z okna autobusu vidím v dálce vzlétat právě letadlo.  Zvědavost, obavy a adrenalin – za chvíli poletím i já! Jedna drobnost pro nezasvěcené: letím podruhé v životě a poprvé do zahraničí! První let jsem absolvovala před 29 lety (!) v šesté třídě vnitrostátní linkou z Prahy do Košic s mezipřistáním v Bratislavě v době Československa. Ruské letadlo IL-18 s vrtulemi na křídlech Vás úspěšně „ohlušilo“ na zbytek dalšího dne.

V hale na letišti na mě již čekala letecky zkušená a cestováním ostřílená kamarádka Lenka. Byla jsem ráda, že mě někdo tím letištním „babylónem“ provede. Letenky jsme měly rezervované on-line a s sebou již vytištěné. Vyhnete se tak minimálně jedné frontě. Moji počáteční euforii zchladila letištní kontrola: „Pas, prosím!“ Krve by se ve mně nedořezal. „Nemám s sebou pas“ hlesla jsem. Na to jsem vůbec nepomyslela. Do odletu zbývá 35 minut. „To už zpátky pro pas nestihnu ani omylem. Ke všemu ho nemám platný“ uvědomila jsem si. Na 10-20 sekund se mi zhroutil svět. Tak moje cesta končí, aniž by ještě začala.

„Nepotřebujete pas, stačí občanský průkaz“ řekl druhý muž obsluhujícího personálu. Ozvala se pomyslná rána, jak mi spadl kámen ze srdce. Znovu se vracel pocit nadšení z nadcházejícího letu smíchaný s obavou, co bude dál. Všechny tekutiny (tedy i pasta, krémy, make-up, sprej) musí do zvláštních průsvitných sáčků kvůli bezpečnostnímu skenu.  Jsem jak Alenka v říši divů. Jeden krém, jeden sáček. To tu budu pěkně dlouho.  „Můžeš to dát dohromady“ radí mi Lenka. „Raději si vezmu ještě jeden“ říkám nahlas, ale Lenka už je čtyři kroky vpředu.

Já soustředěně vybaluji další zkrášlovadla. „No ty sáčky se hodí i na doma“ prohlásí mě podvědomě známý hlas. Zvednu hlavu od kufru: „Patriku?“ to není možné. – „Vy a tady?“ diví se můj bývalý student. „Letím do Barcelony“ slyším sebe říkat. „A Vy?“ „Já letím do Madridu, dal jsem výpověď firmě a sbohem systému. Budu pracovat měsíc na moři.“ Spadla mi čelist. „Tak šťastnou cestu!“ Rozloučili jsme se.

Položila jsem kufr i baťoh na jezdící pás do připravených plastových nádob. Ještě projít bezpečnostním rámem a odbavení bude za námi. Pískám poprvé, podruhé, potřetí. Takže hodinky, řetízek a nakonec pásek musí dolů. Ještě to není tak zlé. Chlápek vedle skončil bez bot.  Nakonec skončil jen můj sprej z USA v „zabavovacím“ koši. „Spreje jsou zakázané“ dozvídám se.  Kupuji si posléze nový v duty-free obchodě.  Tato logika mi trochu uchází.

Do odletu zvládneme ještě kafe, několik selfies a fotek.  Před vstupem do letadla nás čeká ještě kontrola velikosti našich zavazadel. Trochu se to podobá „bojové hře“.  Nutno zastrčit kufr do železného boxu povolených rozměrů (40×50). Můj kufr celkem bez potíží prošel. Problém nastává s kufrem Lenky. Tlačíme, boucháme, sedáme na kufr. Náš boj s kufrem končí vítězně a kolemstojící pobavil. „Všechno zlé, pro něco dobré“.  Seznamujeme se se sympatickým manželským párem, cestujícím za dcerou do Barcelony. Pomohou nám po přistání zorientovat se na španělském letišti a ukážou nám cestu na autobus. Hádejte, odkud jsou? Z Ústí nad Labem.  Náhoda dnes podruhé?

Procházíme koridorem do letadla. Na palubě nás vítají španělsky letušky. Sedíme obě s Lenkou do uličky. Kufry nahoru. Zvládly jsme to. Sedíme. Mohutná euforie. Dobrodružství začíná.  „Připoutejte se prosím, odlétáme.“  Rozjíždíme se.   Letušky v uličce ukazují princip záchranných vest a dýchacích masek pro případ nouze. V hlavě mi běží všechny katastrofické filmy. Zaháním tyto představy, ale emoční tlak spolu se stále zrychlujícím rozjezdem letadla se nedá již zvládnout. Vyhrkly mi slzy. Nenápadně si je utírám. Rozhlížím se po ostatních. Můj soused vedle mě už spí. Lenka studuje průvodce. Letadlo se prudce zdvihá a my letíme.  Letíme do Barcelony!